Moje největší fanynka Polenka měla dojem, že málo píšu na blog. No jo. O osobním životě se mi psát nechce. Asi bych se pak jen zhroutila. Místo toho jsem se rozhodla trochu dohnat HŘEJIVOU VÝZVU, protože jsem ehm, trošičku pozadu.
Užij si to, srno.

5. Příběh začínající slovy „Myslel jsem, že jsem viděl …“

Myslel jsem, že jsem viděl ptáčka poletujícího po obýváku, tak jsem se hned přikrčil, zavrtěl zadkem jak vrtulkou a na objekt svého lovu vyskočil. Sakra! Zas je to jenom nějaká umělotina obalená plyšem. Tohle už je přímo výsměch, vážení. A říkáte si, no jo, ty troubo, že tě taky nenapadne – pták v obýváku, když ti necelou půlhodinu nazpět přivřeli jediné otevřené okno před čumákem, že prý tu děsně táhne. A že jsem měl právě rozkoukané hejno malých ptáčat, to je úplně jedno, že? No jen počkej, však já ti na tom tvém novém koženém gauči ukážu, kdo je tady pán domu. Skoro umírám touhou do té voňavé látky zabořit svoje trošku přerostlé drápy hned, ale ne, ne, musím vydržet do noci, kdy mě nikdo neuvidí a nedostanu novinama po zadku. Ne, že by to nějak super bolelo, ale za ten pocit ponížení mi to fakt nestojí. Ach booože, dneska je taková nuda! Už jsem se tohle odpoledne pětkrát myl, čtyři hodiny spal a už fakt nevím, co dělat. Když už to začalo být zajímavé venku, tak je tady milostpánům najednou zima. Asi si radši půjdu zase hrát. Umělotina obalená plyšem je lepší než nic. Ale nesmím to s tím pohybem moc přehánět. Přece jen – potřebuju dost energie, abych v noci rozdrásal tu po celém bytě vonící „pohovku“, jak to někteří divnolidi nazývají, a ještě před svítáním probudil Sypačku jídla. Hmm… kruci, kašlu na tu plyšovou myš a jdu žrát. Když už je to jako zadara, že. Tak pac a čus!

6. Jak se mohla událost včerejšího dne vyvinout jinak (libovolný útvar)

Jak se mohl včerejšek vyvinout jinak? No všelijak. Vážně. Mohla jsem se konečně zase pohnout s bakalářskou prací a napsat víc než jednu stránku během týdne (aplaus, prosím; hm, vlastně ne) místo sledování Brooklyn Nine-Nine (což mě vedlo k googlování obrázků Andyho Samberga – ááááách), nemusela jsem zase sežrat další CELOU Studentskou pečeť (moje mamka jich prostě nakoupila asi pět tisíc, když byly za poloviční cenu, fakt díky, mami, až dostanu cukrovku, tak víš, kde to začalo). Jo je fakt, že jsem přečetla celou jednu knihu, kterou dokonce k psaní potřebuju, takže se v mém drobném těle vzedmul dvojnásobný pocit absolutní pýchy, ALE pak jsem zjistila, že byl jako nějaký read-a-thon na knižních blozích a někteří třeba za den přečetli 600 stran nebo co (jako jste normální?), takže moje sebevědomí bylo na nule i v tomhle ohledu, protože moje kniha měla tak 180 stran a já byla v deset v noci ráda, že je to za mnou.

Taky jsem poslala závěrečnou práci, na kterou jsem měla měsíc a půl, v poslední den (i přestože jsem měla půlku hotovou hned den po zadání, ale prostě se mi ta půlka nechtěla furt dodělat, však to znáte). Ale to mi přece nevadí! Byla velmi dobrá, to vím, a byla jsem na ni pyšná. Teda dokud jsem si pro jistotu znovu nepřečetla mail vyučujícího, jestli má moje práce všechno. Jo, to sice měla, ale hahahaha deadline byl den předem. KDO proboha dává deadline na PŘEDPOSLEDNÍ den v měsíci? Nejprv jsem mu chtěla napsat e-mail, že se omlouvám, že jsem měla prostě zafixovaný poslední den v měsíci, logicky. Ale asi by to bylo trochu trapné. Měla jsem přece tolik času před tím deadlinem. Jo, já vím, pane docente, ale … Tak teď doufám, že to nebude řešit. Odevzdávárna byla stále otevřená, tak snad … Držte mi palce. Teda pěsti, přeci palce-kopalce. Každopádně v ideálním světě by se tato událost vyvinula tak, že by nastala o den dřív. Proč jen jsem tak líná? Proč? A vůbec, proč tohle píšu, když mám jenom jednu stranu bakalářské práce?

A víte, jak by se daly všechny události včerejšího dne ještě vyvinout jinak? Mohlo přijít třeba tornádo, mohlo mě přejet auto (kdybych teda chodila ven), mohl mi umřít kocour nebo jeden z mých tří osmáků, moje nejlepší kámoška mohla dostat rakovinu, moji rodiče se mohli dohodnout na rozvodu a tak dále, a tak dále. Ale nic z toho se nestalo. A za to jsem fakt moc ráda!

[píšící ukápla slzička mezi klávesy „C“ a „V“ do zvuků Bachovy „Toccata & Fugue in D Minor“]

7. On a ona se srazili v knihovně. Popiš situaci.

On: Černé vlasy (přírodní barvy; v rané pubertě se pod vlivem tehdejších namelírovaných sladkých členů boybandů snažil s barvami experimentovat, ale naštěstí již dávno zjistil, že ty nejvíc husté holky stejně nejvíc milujou ty tmavovlasé – ano, já taky, pozn. Cathy Ames). Mírně nagelované, aby držely tak, jak určuje současný módní diktát (i když z jeho úst by nikdy nevypadlo, že se drží nějakých trendů či nějakého stylu, protože je v každém ohledu „svůj“ a není kopírka). Hranaté brýle se silnými obroučkami (nejprve se zdráhal je nosit, ale nakonec zjistil, že v nich vypadá dost cool a přijal je jako součást své image). Tričko takového toho uvolněného holčičího střihu, které najdete v pánském oddělení H&M, s nějakou postavičkou z mangy, animé nebo jiné japonské šílenosti (aby ještě víc posílil svou cool auru novodobého Setha Cohena). Černé úzké džíny (protože co jiného jste čekali?). Vansky barvy červeného vína (hmm, mňam! A ehm… co jiného jste čekali?). V rukou nějaké komiksy, manga a Společenstvo prstenu od J. R. R. Tolkiena (na posledním „jednom pivě“ se spolužáky zjistil, že je jediný, kdo tuhle klasiku nečetl, což je nepředstavitelné pro třídního nerda a zbytek večera strávil v potu tváře, předstírajíc, že ví, o čem je řeč, doufajíc, že ho nikdo neodhalí – neodhalil).

Ona: Hnědé kudrnaté vlasy (s nádechem červené, která jí ještě zbyla z divokých adolescentních let i po tisících přebarvení). Délkou po lopatky (kdy už do prdele budou dostatečně dlouhé, aby o ni konečně začli nějací chlapi jevit zájem?). Rozcuchané (po tom, co si furt nervama při učení na zkoušku z obchodního práva – soucítím, pozn. Cathy Ames – drbala do svých dvou precizně upletených francouzských copů, až si je musela rozpustit, a pak se tvářila, že ta rozcuchanost a mastná hlava ji vůbec nezajímá a je to tak vlastně možná aji naschvál, protože je emancipovaná a nezajímají ji takové povrchní věci a tak vůbec). Károvaná zelená košile zapnutá až ke krku, krátká černá sukně do pasu, černé silonky a černé loafers (představujete si soudobou emancipovanou dívku snad jinak než ve stylu Alexy Chung? Prosím.) V rukou Evžen Oněgin, něco od Kafky nebo snad Hemingwaye nebo snad od obou a (samozřejmě) životopis Alexy Chung (něco takového mají v knihovně? Sakra, kde???).

Situace: On (výše popsaný) se s ní (popsanou pod výše popsaným jím) srazil na chodbě, čistě z důvodů nepozornosti obou dvou (čuměli se do mobilů místo na cestu, jak jinak). Popadali jim knížky všude, zasmáli se, zaujal ji, zaujala ho, ale styděli se něco s tím dělat, naštěstí si on všiml jejího jména na průkazce, které ona dala naschvál na vrch hromady jejích vypůjčených knih s doufáním, že si toho všimne a později ji najde na facebooku, a on si ji na facebooku našel, postalkoval její fotky, z úvodních fotek zjistil, že je fakt super a rozuměla by mu, přidal si ji, psali si, šli na rande, na druhé, na třetí a ano. Rozuměla mu.

Kde se vidíte, až bude univerzitě 100 let?

Za uběhlý semestr byl můj takzvaný život doslova jako na houpačce. A zároveň (ten semestr) fakt extrémně rychle utekl. Jako jasně, hrozně rychle uběhne vždycky, ale teďka trval asi tak den, ne? No nic, rozhodla jsem se ho tedy nějak shrnout.

Bude to skoro jak z nějakého dementního filmu, ale ... celý semestr se na mě všechno hroutilo, odkládala jsem, co se dalo, nestíhala jsem nic a ještě dva týdny zpátky bylo všechno v háji. A pak se to doslova zničehonic obrátilo vzhůru nohama. K lepšímu. Jsem teď v takové fázi, kdy si dokonce říkám, že to snad už ani lepší být nemůže. Bez ironického nebo sarkastického tónu (!!!!!). To je zároveň dost na nic, protože to tím pádem může být jen zase o něco horší. Ale na takové řeči jsem moc velký optimista a chci si tento pocit užít a zachovat ho právě tímto článkem!

screen z videa PJtheKick (což je vedlejší účet PJe a jako doporučuju všemi dvaceti)

Such fun???

Za tu poměrně krátkou dobu jsem potkala řekněme dost NOVÝCH srandovních, zajímavých, hodných, krásných lidí. Ale hlavně jsem si ještě více upevnila vztahy s lidmi, se kterými jsem se sice dřív bavila a měla je na facebooku a tak, ale znáte to ... Jen tak z ničeho nic bych jim v životě nenapsala nějakou od věci zprávu. A teď se to u mnohých lidí změnilo a hrozně mě těší, když zjišťuju, kolik úžasných lidí ještě na světě existuje. I když je to zároveň smutné, jak dlouho trvá, než tu jejich úžasnost objevíte. Jednou z takových je moje spolužačka, se kterou jsem se začla (zase) docela dost bavit, a zjistila jsem, že toho máme hodně společného. A například po naší poslední učební hodině roku 2014 jsme spolu byly na vystoupení amatérského švédského sboru v tom červeném kostele u České. Bylo to fakt moc hezké! A mám dojem, že jsem tam viděla Děvče u plotny. Stejně jako pak na koncertě Tata Bojs. Já fakt nevím, jestli ta slečna může být ještě dokonalejší!

A vůbec celkově to bylo o tom utužování vztahů, než hledání nových kamarádů. Za zmínku ještě stojí noc, kdy jsme šli s H. na koncert Mňágy, pak do hospody, vylili si srdíčka, u něj doma jsem si přečetla jeho tvorbu, a koukali jsme na film, u kterého jsem bohužel hned usla. Celkově to bylo moc fajn, protože tak dlouho jsme spolu byli sami jen jednou a tehdy jsme se vlastně ještě ani moc neznali. Někdo možná lidi, se kterými si pořádně pokecáte jen párkrát do roka (třeba i jednou), za přátele nepovažují, ale já si jich opravdu cením. Protože vím, že za těch pár večerů to vždycky stojí. 

Mimo jiné jsem konečně začla chodit na ruské hospodské kvízy. A je to fakt sranda! Já prostě miluju křížovky, vědomostní testy a kvízy a tak dále. Na tomto kvízu je to teda spíš hlavně o vymýšlení odpovědí, jelikož skoro pořád nemáme ponětí, o co jde. Ale to mě baví taky. K tomu pijete pivo, kolem se mluví rusky, zatím se mi tam podařilo vždycky dotáhnout své kamarády, takže absolutní win win win win win.

Taky musím ještě zmínit Junk Food Café, kde seženete nejlevnější nejlepší nejzdravější „menýčko“ v Brně. Taky vám do kávy na požádání dají mandlové mlíko. (Asi by stálo za to zmínit, že jde o vegetariánský/veganský podnik.) A ještě k tomu tam mají karty a tři stolní hry. Já stolní hry FAKT MILUJU.

Co se týče nějaké kultury, tak kromě knih (o těch bude ještě nemalá zmínka) a koncertů (za ty tři měsíce jich bylo dokonce pět! A jen dvakrát jsem šla sama, wow!) jsem šíleně zaostávala a stále zaostávám. Až teďka konečně doháním videa mého milovaného PJe a dalších vlogerů, koukám na Saturday Night Live a tak. Dokonce jsem se rozhodla uplést si obal na notebook. Zatím jsem u první řady. :D (Už týden.)

krasavečci z Retro Jokers

MÁM SKVĚLOU A JEŠTĚ K TOMU BOŽÍ BRIGÁDU

Celkově mám pocit, že jsem zase o něco mentálně vyzrála. Že když si řeknu, že mi je 22, tak mi to nepřipadá tak moc šílené, jak by si mohl člověk myslet. To se týká z části i oblasti vážných vztahů. Začínám si uvědomovat, že nemá smysl všechny ty hezké kluky v mém okolí řešit. Jo, je fajn si pár minut v šalině zkrátit představováním si našeho společného života :D, ale tím to začíná a končí. Vážně teďka nikoho na stálo nechci. A když už, tak mé priority jsou úplně někde jinde, než byly třeba i před pouhým rokem. 

Především s tím dospěláckým pocitem ale souvisí téma PRÁCE. Jak už víte, osm měsíců (panebože, fakt to bylo celých OSM MĚSÍCŮ?!) jsem uklízela chodby. V září jsem se dostala až na pohovor do jedné firmy, která obchoduje s Ruskem, ale dlouho jsem nad tím váhala a moje spolužačky mě předběhly. Říkala jsem si však, že si nebudu hledat práci za každou cenu, dokud mě rodiče podporují a tak. Zkusila jsem to, až když potřebovali brigádníky do Dobrovského, protože možnost pracovat v knihkupectví? Kdo by to nechtěl? Ale to taky nevyšlo.

Nakonec jsem před 9 dny objevila inzerát do firmy, kde chci taky pracovat už hodně dlouho. Odpověděla jsem na něj tentokrát už zcela bez rozmyslu a vlastně jsem ani nepočítala, že mi vůbec odpoví, ale jo, vyšlo to! Když mi den po pohovoru volali, že mě vybrali, tak jsem si pak ještě hodinu musela držet koutky úst, abych se pořád neusmívala jak blbeček. A ještě furt tomu nemůžu věřit! I proto se tu nechci moc rozepisovat, takže někdy jindy. Navíc mám za sebou jen jedno školení a jednu směnu, tak toho ještě nemám moc co říct. Jen to, že je to jedna z mála firem, kde se kolektiv skládá z fakt skvělých lidí. Aspoň co se týče těch pár lidí, co jsem zatím potkala. Je teda sice fakt, že já dokážu mít ráda každého, koho potkám (záleží na úhlu pohledu!), ale... teď to myslím vážně. :D

konečně se můžu válet v penězích!
obrázek z nějakého random tumblr blogu

Konečně o škole, ale na bakalářku si ještě počkejte

Takže škola, uf. Tento semestr byl opravdu psychicky náročný. Ne jednou jsem měla pocit, že jsem úplný kretén, jsem na vysoké škole zbytečně, co na tomhle oboru vůbec dělám, jsem úplný podprůměr vedle ostatních... A podobné příjemné myšlenky se mi honily hlavou skoro pořád. Nakonec se to ale zlepšilo. Opravdu jsem se snažila a chodila jsem i tam, kam jsem nemusela (třeba na překlad obchodní dokumentace, kde jsme někdy byli jen tři, přitom to byla jediná férová vyučující na našem oboru, která s námi jednala jako s normálními lidmi). Když už, tak ať mají lidé aspoň iluzi, že jsem chytrá. :D (Což se mi daří ještě víc, když mám konečně nové brýle, které můžu nosit i na veřejnosti!) Ale to snažení se opravdu vyplatilo. A musím se pochlubit, že poprvé mám před Vánoci dokonce více než 20 kreditů, potřebných pro postup do semestru. No nejsem úžasná? No jsem!

Výše jsem napsala, že o knihách bude ještě zmínka. Ano, zapsala jsem si na tento semestr dokonce dva předměty o severské literatuře. Do každé jsme museli přečíst sice jen 2-3 knihy, ale jelikož jsem to všechno nechala na poslední chvíli (čti na prosinec), tak jsem měla co dělat. Pak to dopadlo tak, že během jednoho týdne jsem přečetla 4 knihy a měla jsem úplně vymletý mozek. Každopádně to stálo za to. Vážně se divím, že kromě detektivkářů není v naší zemi známý skoro žádný severský autor. Jsou úžasní! Moc jsem jich ještě nečetla, ale tady je pár knih, které si prostě musíte přečíst, a o dalších budu případně ještě informovat:

• Sjón – Syn stínu (je to próza psaná básníkem a textařem – napsal třeba spoustu textů Björk – a to je vždycky zážitek),
• Rosa Liksom – Prázdné cesty (sbírka asi nejlepších povídek, co jsem kdy četla, ústředními postavami jsou většinou dost podivínští lidé a je to napsáno opravdu geniálním jazykem),
• Hanne Ørstavik – Farářka (moc hezky napsaný smutný příběh, který je spíš proudem myšlenek hlavní postavy; od této autorky bych si ještě chtěla přečíst Lásku, což je o matce, která postrádá mateřský cit),
• Hannu Rajaniemi – Kvantový zloděj (tuto knihu jsem bohužel ještě nezačala číst, četla jsem jen pár krátkých ukázek od autora v angličtině a ty se mi zalíbily, i když moc fantasy a science fiction většinou nečtu).

Pár článků nazpět jsem se zmínila, že bych se chtěla přihlásit na obor Skandinávská studia. Bohužel jsem zjistila, že na příští rok se to opět neotevírá. :( Jediné, co jsem našla, je norština. Není však u něj napsáno, z čeho bude oborový test, takže si to ještě rozmyslím. 

A ještě taková blbina, co mi minulý týden vykouzlila úsměv na tváři – do ruštiny jsme měli přeložit nějaký libovolný recept. Přeložila jsem tedy recept na můj nejmilovanější cheesecake (dvoubarevný čokoládový od Meg v kuchyni) a paní magistra mi k tomu napsala, že to zní fakt úžasně a že teď nemůže myslet na nic jiného. :)) To mě moc potěšilo. Je to totiž ta, co mi minulý semestr říkala, že se mám nad sebou zamyslet, a celkově mi teď přišlo, že se na mě teď snad dívá lepšíma očima. SNAD.

AmazingPhil being... amazing
screen z nějakého novějšího videa

Bakalářská práce aneb jak jsem přibližně dvě stě let hledala téma a dalších sto let vedoucího

Celé letní prázdniny jsem si samozřejmě říkala, že si musím vymyslet nějaké téma na bakalářskou práci, které by mě zajímalo. Ovšem, že byl říjen a já stále nic neměla. Teda pár věcí mě napadlo, ale zjistila jsem, že už to dávno někdo psal a tak dále a tak dále.

Někdy během října se jeden z mých oblíbených učitelů zmínil o dost dobrém tématu, ve kterém by se srovnávaly dva tematicky podobné filmy z dvou úplně rozdílných období pro Rusko (50. léta a současnost). Když jsem si ale zkoušela dělat osnovu, přišla jsem na to, že by to bylo pro mě jako pro Čecha hodně těžké.

Pak jsem objevila v archivu jedno nezpracované téma, které se sice týkalo literatury, ale přišlo mi zajímavé. Zašla jsem za panem, který tam byl uveden jako vedoucí, ale jeho reakce mě ihned znejistila. Byl jednoduše dost udivený, že to chci psát. Že vůbec někdo opravdu chce takové téma zpracovat. A musela jsem mu po pár týdnech dát za pravdu.

Naštěstí mě někdy v té době napadlo téma s velkým T. Hodně lidem v mém okolí tehdy totiž přijali témata, která se týkala něčeho, co je baví a čemu se běžně věnují. Tak jsem si říkala, sakra, co mě baví, co vlastně celé dny dělám??? A pak mě to trklo – indie, alternativní hudba, oldies. Postupně jsem došla k tomu, že vlastně vůbec nic nevím o sovětském undergroundu, přitom ten československý byl v naší zemi podle mě dost zásadní. A téma bylo na světě!

Obepsala jsem celkem čtyři lidi (+ jsem ještě jednomu docentovi psala o jiném tématu). To už je teda celkem 6 otravování. Potěšilo mě však, že všichni mě odmítli jen kvůli nedostatku času, jinak jim téma přišlo zajímavé. Nakonec jsem dostala tip na jediného slavistu, který se zajímá o hudbu, a když mi napsal, že se toho rád ujme a že to probereme na konzultacích po Novém roce, ani jsem nevěřila, že to vážně napsal. Nedokážete si představit, jaká to byla a je po těch třech měsících ÚLEVA.

A co je na tom „nejlepší“? To nejhorší mě teprv čeká!!! Íííík! Ale jak jsem už napsala, je to téma, které mě fakt zajímá a to je, myslím si, základ úspěchu. O práci pak budu v průběhu psaní určitě dostatečně informovat, teda pokud budu ještě schopná něco napsat. :D

zase z random tumblru, asi takhle budu v dubnu vypadat <3

To by bylo z mého krásného života asi vše. Ještě bych teda zmínila, že jsem byla během ledové kalamity na začátku prosince jedna z těch, co uvízli ve vlaku na cca 8 hodin. A to je jen ta doba, kdy jsme stáli na místě a po těch osmi hodinách nás jedna slečna vzala autem, které pro ni přijelo (úžasní to lidé!). Pro srovnání – cesta do Brna mi obvykle trvá 3 a půl hodiny. :D Shit happens. Ale prý se stalo něco tak velkého poprvé po 30 letech, tak když už jsem byla součástí takové historické události, řekla jsem si, že to tu zmíním.

Název článku převzat z měsíčníku MUNI (titulek k anketě).

Takže – kde se vidíte, až bude univerzitě 100 let (tj. za pět let)?

4. Pouze dialogy, prosím! (libovolný útvar)

Nad tímhle tématem jsem přemýšlela fakt dlouho. Teprve před pár dny mě napadlo udělat jeden dialog nepřímou řečí, fakt dlouhý a v rámci jen jedné věty, který by se tematicky dotýkal opravdového příběhu, jak jsem poznala svou téměř švagrovou, resp. úžasnou matku svého úžasného synovce. Ale nakonec by to nebyl moc dialog jako spíš můj monolog. Tak možná někdy jindy.

Potom mě napadlo něco MNOHEM LEPŠÍHO. Totiž, jsem opravdu vášnivý sběratel a zapisovatel hlášek. Když nějaký můj kamarád řekne něco vtipného, tak si to hned ukládám do konceptů. Nebo u vtipných konverzací si dělám screeny. Avšak další zádrhel – ty koncepty prostě nemůžu zaboha najít.

Takže úplně v závěru jsem se rozhodla sem přiložit jen ty výstřižky, zachycující vtipné situace mezi mnou a druhým člověkem (skoro vždy A., velmi překvapivě) v internetovém vesmíru. Asi to není úplně podle pravidel (i když libovolný útvar, že), ale přijde mi zbytečné to přepisovat, protože takhle to je přeci jen autentičtější. Na dalším tématu už si ale dám opravdu záležet, haha!

Doufám, že se aspoň trochu zasmějete. A ano, takhle vypadá většina našich konverzací s A., ať už na FB, na Skypu, na Messages, přes SMS nebo v reálu (ano, i to se občas spolubydlícím stane). Už tomu chybí jen 20 po sobě následujících iracionálních nálepek, odkazy na videa Jimmyho Fallona, SNL nebo kohokoliv z Fantastic Foursome a iracionální obrázky/fotky koček z tumblru.

Z období, kdy jsme si psali s miliónem krásných Britů (už si nepíšeme ani s jedním :( ).

To musíte vidět, i kdybyste nechtěli 1/2

Takže u tématu seriálů ještě zůstanu. Protože vůbec nemám před sebou seminárky, knihy, které musím do tří týdnů přečíst, rozvrhnutí bakalářky, na kterou bych se nejradši vykašlala, a deset tisíc „drobnějších“ úkolů na příští týden. Neeee, nene.
Oba seriály jsem viděla tento rok a oba na mě udělaly obrovský dojem, i přestože jsou žánrově absolutně rozdílné.

Edit: No a jelikož jsem se rozepsala trochu víc, než jsem chtěla, a taky noc docela dost pokročila a ty úkoly se fakt sami neudělají, tak druhý seriál bude v dalším článku někdy později. To je život.

My Mad Fat Diary
Jo, já vím, tlustá ošklivka, co nezapadá do kolektivu a stejně se do ní zamiluje krásný kluk, to tady bylo tak stotisíckrát. Ale věřte mi, že tenhle seriál vám dá mnohem víc. Má sice jen dvě série po 10 dílech (pokud si to dobře pamatuju, nechce se mi to hledat), což někdo považuje za hrůzu, ale já jsem za to ráda. Skončilo to hodně překvapivě, ale zároveň hodně dobře – myslím tedy, že další pokračování by seriálu jen uškodilo. Doufám, že tvůrce fanoušci nezvyklají, jako třeba Rowlingovou. :D Navíc se za ty dvě série toho stihne probrat opravdu hodně.

Nebudu tady probírat obsah, protože je to podle mě zbytečné, myslím, že bohatě bude stačit můj osobní výpis důvodů, proč byste se na toto zdánlivé popelkovské klišé měli podívat:

1) Naše „popelka“ Rae neprojde žádnou proměnou, nezhubne za ty dvě série, je pořád stejná. Hlavně během 2. série se však bude hodně podtrhovat její povaha. Právě ta ji dělá krásnou pro všechny, co ji znají.

Aspoň bude o čem psát seriály

Každá generace má nějaké ty své blbosti, činnosti, hračky, sladkosti, na které bude s nostalgií vzpomínat. K té mé generaci se ze všeho nejvíc vázala především TELEVIZE, familárně řečeno telka, telina, a všechny možné seriály, které jely od rána do večera, a celá rodina je sledovala. (My jsme mimo to taky docela dost hráli televizní hry, aneb odkud pramení mé pověstné gamblerství.) Pamatuju si, jak babička s tehdy ještě svobodnou tetou vždycky spěchaly na svých pravidelných jízdách na kole, aby proboha nepromeškaly Kasandru. My s mamkou zhlížely každou debilní telenovelu, která zrovna na Nově (kterou jsme tehdy všichni milovali) běžela, a těšily se celou školu (já jakožto výborná žákyně, máma jakožto výborná učitelka), až se vyvalíme na gauči a budeme koukat. Nemoci jsem měla ráda, protože jsem mohla celý týden jen ležet zabalená v dece a koukat se na všechny ty kraviny, co mi přes dopoledne unikají. Ve škole jsme probírali včerejší díly Walkera Texase Rangera, MASHe nebo Kobry 11. Prostě libovolný akční seriál, co zrovna v tu dobu běžel dennodenně před zprávama. Během zpráv jsme se my děcka šla umýt, potom koukla na veselou zprávu na závěr, kde většinou byla nějaká kupka štěňat, co se zrovna někde narodila, nebo tak něco a šup do hajan. Ráno jsme se během snídaně zase koukali na ranní pohádku, Toma a Jerryho, Oggyho a Škodíky nebo já nevím co ještě.

Semir je bez debat, ale každá normální holka měla vedle něho nejradši Toma Kranicha. <3 Každá kromě A., se kterou jsme si celé dětství hrály právě na Semira a Andrého. Tak ať má jedna z mých dvou čtenářek radost!
-http://cobra11-fanpage.blog.cz-

Couchsurfing jsem chtěla zkusit už několik let. Být něčím hostem se mi ještě nepodařilo, ale aspoň jsme si na bytě řekli, že to bude sranda poznávat nové lidi. Sranda to teda byla, hlavně první dva (když lidi cestují ve skupince a ne samotní, je to prostě lepší, protože se i sami zabaví). Pak mě to přestávalo čím dál tím víc bavit, jsem přecijen tak trochu asociál a trávit hodně času s lidmi, které pořádně neznám? Ble. Vždycky se mi svíral žaludek, když jsem se vracela domů ze školy, a užívala si poslední chvíle samoty, poslední chvíle, kdy na nikoho nemusím dělat dojem a nemusím hrát, jak si to užívám. Ti lidi byli super, každý něčím jiný a zajímavý, poznáte lidi, s kterými byste se dost možná v životě nezačli bavit. Taky jsem si pokecala rusky. Ale pořád jsem si říkala, že dám u ikonky gauče „NO“. No, I can't host.

Náš poslední host mě o tom přesvědčil úplně. Ironicky jsem si s ním nejlíp pokecala a byla s ním fakt sranda. Byl ale strašně nevděčný, třeba jsem mu uvařila čokoládový puding, protože jsem na něj měla hroznou chuť já sama. Celou dobu si pak dělal srandu, že to vypadá no víte jak (hint: prostě čokoláda!). A ani mu to nějak nechutnalo. Ok, tvoje smůla.

Potom jsme šli na koncert v rámci retro párty. Jasně jsem mu na chodbě řekla, že jdu jen na koncert a půjdu zpátky, že nechci být na zbytku párty, nemám na to náladu. Jasně, jasně. Po koncertě jsem se dala do řeči se svým kamarádem, s kterým jsem se pořádně nebavila asi rok, takže jsem chtěla ještě zůstat. Moc často se nestává, že by na svých akcích měl čas. A jinde se s ním nevídám. Tak jsem našemu hostovi řekla, že může už jet domů, že si chci pokecat česky, takže by se jen nudil a takhle může jet za mým druhým spolubydlou nebo prostě mít čas pro sebe. Začal úplně drmolit kraviny, nebudu to tady rozebírat, ale prostě se vyjádřil i nějak o tom, že ztrácí svůj čas i peníze. A já že jak jako peníze, vždyť jsme i tak měli jít jen na koncert a zpátky. A že jestli teda chce vrátit peníze za vstup ode mě, když ho to tak nebavilo? A on že ANO. (Jo, fakt jsem nečekala, že ty peníze fakt bude chtít, čurák jeden.) Tak jsem mu teda těch 90 Kč s těžkým srdcem dala. K tomu taky klíče, kdyby spolubydlící spal.

Po pokecu (který se trošku o dvě hodiny protáhl – potkala jsem totiž i nějaké lidi z mého města, co znali mého bráchu – ale to jsme při seznámení nevěděli :)) jsem se vydala domů, okolo temných Lužánek, přes ještě temnější Bratislavskou. Zvoním jednou, podruhé, potřetí. Nic, nic, nic. Volala jsem spolubydlícímu. Nic. Zavolám i tomu debilovi? Ne, nemám chuť se s ním pak bavit. To se radši vrátím a doprovodím v pět ráno na vlak kamaráda. Takže zase chůze skrze temná zákoutí města brněnského. V pět ráno jsem se nakonec rozhodla, že asi půlku cesty pojedu s kamarádem. Bylo totiž ještě brzo, spolubydlící stále nereagoval, na hosta jsem byla stále nasraná a nechtěla s ním mluvit, venku byla moc zima a moc tma (= moc podivných lidí) na moje nohy zahalené pouze růžovou sukní. 120 Kč. Fajn.

Jela jsem tam a zpátky jak debil, ale aspoň jsem si pospala a zahřála se. A taky se dozvěděla plno drbů od třech letos maturujících holek, které se mnou sdílely kupé. (I když samozřejmě bohužel o lidech, které neznám.) Spolubydlící byl konečně vzhůru, kecali jsme, smáli se a doufali, že náš host už brzo odejde. Pak jsem usla a probudila se až kolem jedné odpoledne. Host byl samozřejmě veselý a včera vůbec ze sebe nedělal hovado. Radši jsem mu ani neříkala detaily noci. Pak konečně odjel.

Dva dny na to mi volá spolubydlící: „Prosím tě, máš číslo na toho čuráka, co u nás byl v pátek?“ Že co, co? Proč ho chceš? Klukům zmizely dva tisíce ze skříně. Samozřejmě to pak ještě několikrát přehrabali a furt nic. Ale pořád jsme si s holkama říkaly – to je divné, kterého zloděje by napadlo lozit do skříně? Navíc se mě ještě den předtím spolubydla ptal, jestli nemám jeho černé tričko, že ho u sebe nemůže najít. Prostě jsme všichni tak trochu bordeláři. No ale pak jsme zjistili, že i z naší „holčíčí“ kupky peněz na nájem v kuchyni chybí 1000 Kč. Tak to už je trošku divné a trošku souhra náhod. Obojí jsme přepočítávali naposled ve čtvrtek večer, ten večer tu žádná návštěva nebyla a od té doby do pondělí tu byl jen jeden cizí člověk – ano, ten výše popsaný.

Tak samozřejmě mu popisuju přes zprávu na CS, co se stalo a že je jediný, kdo to mohl vzít, není žádné jiné vysvětlení, jak ve stejnou chvíli mohlo zmizet 1000 Kč z jedné kupky a 2000 Kč z druhé. Napsala jsem mu všechny potřebné údaje pro mezinárodní převod peněz.

Odpověď velmi nečekaná: nevím, o co jde, nic jsem neudělal. Dokonce přemýšlel, jestli to není nějaký spam (kvůli TAK detailním bankovním údajům) nebo snad vtip (vtip???). Fakt nevím, co na to říct. Na jednu stranu pořád nevěřím, že to udělal. V každém se snažím vidět jen to dobré. Ale vím, že takhle to na světě nechodí. JAK jinak mohly ty peníze prostě zmizet? Odešly? Vzal je skřítek? Straka? Jsme náměsíční a omylem si chodíme jíst peníze na nájem? Co myslíte?

Samozřejmě ho můžeme a vlastně bychom měli nahlásit přímo na těch stránkách. Jenže nemáme žádný přímý důkaz, i když i tohle je víc než jasné. Ale prostě pořád nevím. Nemůžu se ani s nikým poradit. Každý neví tak jako já. Jsou to jen zbytečné trable a peníze asi už stejně nikdy neuvidíme. Nemůžu se ani poradit s nejmoudřejším člověkem mého života, s mamkou. Akorát by mi vynadala, proč si vodím cizí lidi do bytu a nechávám přitom válet peníze v šuplíku na dosah.

Dva tisíce z těch zmizelých tří jsem zaplatila ze svých úspor. Chtěla jsem jet na Klaxons, chtěla jsem si koupit nový make up, chtěla jsem jet na alt-j... (Podle zářijového Elle největší štěstí z peněz získáte, pokud je investujete do zážitků. Já se tím řídím celý život, ne jen protože to říká nějaký pitomý časopis a většina mých peněz jde právě na koncerty a cesty na ně, make up je zase taková nezbytnost v dnešní době. Takže ne, nejsou to marnotratnosti, ale věci, které mě dělají šťastnou, a věci, které mě nevyřazují na okraj společnosti jakožto zanedbanou ženu.) Nebude nic. Aspoň, že je to stipendium, ze kterého už zase zaplatím dárky. Spolubydlící ještě k tomu ztratil práci. Je to fakt jak ve špatném filmu. A chce se mi hrozně brečet, nejen kvůli těm dvojnásob ztraceným penězům (plus ty peníze zbytečně utracené během páteční párty), a tudíž zážitkům, a tudíž štěstí, ale taky protože je to moje vina – já k nám toho kokota dotáhla. Chtěla jsem jen pomoci lidem na cestách a ubytovat je, pokecat si anglicky, případně rusky. A tohle je odměna.

Už nikdy nikoho neubytovávám.

Navštívili jsme nejkrásnější města na světě

Dlouho jsem přemýšlela, jak článek o Kodani a Malmö vůbec pojmout. Nejprve jsem dopodrobna psala, kam a kama jsme šli a co jsme viděli, i když jsme kolem toho jen prošli a ani na fotce jsme to neměli... No není divu, že po téměř 2 měsících jsem byla stále u toho, jak jsme přijeli do Kodaně a museli si rozměnit peníze s tím, že jsem předtím ve třech odstavcích dopodrobna popsala naši dvouhodinovou návštěvu Prahy. :D Tímto tempem bych čtyři dny v Skandinávii dopsala asi tak... v důchodu? Navíc už teď si to bez pomoci fotek skoro nepamatuju. (Musím zase začít brát ginko hnilobu.)

Bude to tedy jinak. Rozdělím to do několika podtémat, aby to bylo přehlednější. Začnu praktickými kravinami, které můžete rovnou přeskočit, jestli se do těchto měst/zemí nechystáte, skončím tím nejzajímavějším a když už nic, budu se snažit přidat aspoň tak trilion super kvalitních fotek. Have fun!

Edit: Těch fotek nakonec fakt je trilion, resp. 128, takže to nechte chvilku načíst a až pak se dejte do čtení. Omlouvám se všem za zpomalení internetu. :D Až budu mít čas, tak ty fotky dám asi do mozaik, ale teď už se mi nechceeeee.

Pokud není uvedeno jinak, fotky jsou výhradně moje nebo od D. (snad mě za to nebude soudit :D).