sobota 17. prosince 2011

Kočky jsem neměla ráda odjakživa, spíš psy. Ty jsem zbožňovala a prosila o nějakého odmalička až do svých jedenácti let, kdy jsem dostala křečka! Pes to nebyl, ale hýbalo se to, jedlo a lezlo to na ruce! Po jeho velmi obrečené smrti přibyl další a jednou místo křečka přibyl osmák, kterých mám nyní pět, a přijde mi, že se o ně vůbec nestarám. A přesto, třem z nich bude brzo pět let. Lze tomu vůbec věřit?

Někdy mezi prvním křečkem a těmi třemi mazlíky jsem si psala s klukem, který mě s ohledem zpátky vlastně hodně ovlivnil. Neustále mi citoval Woodyho Allena a jako jediný fanoušek, kterého doposud znám, mi místo filmů jako první doporučil přečíst jeho knihy. Tak jako tak - znám Woodyho od něj, což je podstatné. A stejně tak i mou nejoblíbenější knihu (nebo aspoň jednu z nich) - Saturnina od Jirotky! No a kromě toho, jsem ho při každé konverzaci prosila, ať mi ukáže svého krásného kocourka. Nejde zde o žádný přisprostlý eufemismus, podotýkám. Kocourek se mi hrozně líbil a tím vlastně začala moje láska ke kočkám. Neustále mi říkal, že si taky mysleli, že je roztomilý a krásný a tak, dokud jim nezačal okusovat nohy zpod gauče. (Což mě samozřejmě přes webkameru netrápilo!)

O více než pět let později bych tohle mohla říct také. O mém vlastním mourovatém kocourkovi. Až na to, že se pod gauč nevejde (za to se tam vejde většina jeho hraček). Je přítulný, hluboce nesamostatný, milující... a druhou půlku dne stráví běháním a skákáním po bytě, škrábaním všeho kromě škrabadla, kousáním všeho kromě svých hraček, zběsílým lovem molů, až dokud se neunaví nebo někdo z nás nezačne něco jíst. On nežebrá, to ne. On si sedne na rameno jedlíka a strká nos a packy do všeho, co se přibližuje nebo se má přiblížit k jeho ústům. A dalo by se pokračovat.
Každopádně, prostě mě napadlo o něm něco semtam napsat, když už ho máme doma a když už mě napadlo dát tomuto blogu tak skvělý název, žejo.



Můžeme začít krátkým spotem z dnešního rána. V pohodě si ležím, on mi klimbá na břichu, já zakašlu, na což nereaguje, až najednou vstane, řádně se protáhne a skočí dolů. Já už jen odevzdaně čekám, kdy mi začne skákat na vybouleniny noh na peřině nebo v horším případě mi boxovat obličej. Ale... nic se neděje. Tak se po něm dívám - a on tam leží na koberci rozvalený po celé své délce s břichem a tlapkama nahoru. Neležel na svetru, na časopise, ani na něj nezářilo slunce, ani nevzdal únavou boj s plyšovou myškou. Prostě si jen tak z hecu lehnul doprostřed místnosti. Po pár minutách se převalil, posunul se a z polohy na břiše sledoval probouzející se osmáky. Pak vstal, skočil zpátky na postel, stočil se do klubíčka a s přátelsky přivřenýma očima na mě mžoural. Docela zajímavé.

pátek 9. prosince 2011

Blíží se obávaný rok 2012 a tak se to všude hemží seznamy toho nejlepšího, co nám rok 2011 dal. Kromě hudby a pár (skutečně jen pár) skvělých lidí mi asi nedal nic. Jo, ještě kocourka, kterého velice miluji!
Každopádně tohle je dle mého úžasného já to nejlepší, co nám hudební nebe letos poskytlo:

  • Arctic  Monkeys - Suck It And See
  • Friendly Fires - Pala
  • Jananas - Jananas (i když to vydali 31.12.2010)
  • Tata Bojs - Ležatá osmička
  • White Lies - Ritual

Jestli se ptáte (vím, že se neptáte), v jakém pořadí, tak na to nemám nervy. Všechny jsou nejlepší a basta!

čtvrtek 17. listopadu 2011

V jedné nejmenované zemi házejí odpadky před dům, zvířata jim lítají po vesnicích hlava nehlava, děti i dospělí neustále žebrají o jídlo a pracovat se jim teda fakt nechce - a jsou šťastní.
My máme krásný pořádek, abnormálně plné košíky v supermarketech a pracovat se nám taky nechce, ale víme, že musíme, abychom ten pořádek a abnormálně plné košíky měli - a přitom všechno nenávidíme, hlavně svůj život. Nezaměstnaní i zaměstnaní.
Já myslím, že to není tím příšerným kapitalismem a tou krizí, za kterou můžou všichni ti blbečci v Evropské unii a české vládě, že je současná doba tak hrozná a všechno je tak špatně. Je to námi a vždycky to bude námi. Budeme nadávat a budeme se nenávidět, i kdyby padali trakaře. A mě už to prostě nebaví. Kdy budou lidi konečně rádi, že vůbec žijou?

sobota 10. září 2011

Už jsem tu psala (myslím), že ráda čtu. Činím tak od té doby, co jsem začla číst, tedy od mateřské školky - i když chápu, že v období dnešní generace malých školkových géniů se nemám už čím chlubit.
Není to tak, že jsem už ve třinácti milovala Nietzscheho a Pána much; četla jsem "romány pro dívky" na jedno brdo, stejně jako jsem v dětství četla pohádky na jedno brdo. Uznávané a kvalitnější knížky, ke kterým se narozdíl od většiny románků vrátím i ve stáří, jsem začala číst až v posledních dvou letech (samozřejmě, existovaly i výjimky jako např. My děti ze stanice ZOO v sedmé třídě, která mě mimojiné naučila držet se dál od drog :D). Nerada to přiznávám, ale prakticky všechny znám díky tak nenáviděnému předmětu Česká literatura. (Aspoň k něčemu mi ten gympl bude.)
Tím chci říct, že jsem ve výběru četby nebyla dokonalá, ale lepším se. Proto si dovoluji napsat následující větu. Nesnáším lidi, kteří označují Malého prince za svou nejoblíbenější knihu. "Pokaždé v ní najdou něco nového!" (Ta naše doma je asi z jiného vydání, je tam pořád stejný text, stejné obrázky, stejná cena. Asi se podívám ještě jednou.) Je docela zvláštní, že většina, co ji označuje za nej nej nej, jsou... prostě mladší než já. Nevím, jak nějaká čtrnáctipatnáctišestnáctiletá slečna může pochopit tato životní moudra, nebo co že to tam nachází. Co znají o životě? Ale vlastně - co my všichni známe o životě? Já myslím, že život budeme opravdu znát, až na jeho samém konci - což je škoda mimochodem. Ale to jsem trochu odbočila. Prostě v tomto věku se o život nikdo nestará. Hlavní je "chlastat hulit kouřit šukat".
Takže ne, slečny, je zbytečné si na něco hrát a kresbu Malého prince na vaši profilovce vám fakt nežeru.

neděle 4. září 2011

Jak jsem psala na twitteru, k tomuto "článku" mě přinutila Betty MacDonald (-ová, pokud to tak máte radši). Teda ne doslova ona, ale její zápisky o lyžování. Člověka potěší, když zjistí, že ne každý na lyžích touží trávit každý zimní  víkend a že prostě ne každému to jde jak po másle. Tím se dostávám k důvodům, proč tě nenávidím, lyžování! (a nebude jich pět ani deset, i když vlastně ještě ani nevím, kolik jich bude):

1) Je to sport. Fajn, sport mám v jisté míře ráda a některé dokonce miluji a omezuji je jen díky své pylové alergii. Tak v čem je problém tedy? Vždyť v zimě pyl není žeano. No právě. ZIMA. Nesnáším zimu. Nesnáším lidi, co si přejou zimu (fajn, to bych asi měla odvolat, protože si ji přeje hodně známých). Prostě miluju, když na mě sluníčko pálí a je mi příjemně v tričku a kraťasích a nezebou mě ani nožičky ani ručičky (které mám věčně studené chjo). Jakmile začne jen mírně přituhovat, kromě končetin trpí především můj krk, jenž je asi méně těsněný než u normálních lidí nebo nevím, každopádně jakmile jdu ven bez šátku/šály/nákrčníku/čehokoliv a fouká studenější vítr, bolest v krku se hlásí během pěti minut. Takže jistě chápete, že většinu zimního času trávím doma zavřená s horkými vanami, horkými čaji a horkými kakay a raději bych se udusila astmatickým záchvatem na svém milovaném (momentálně píchlém:( ) kole, než abych někde brázdila stráně s megaultrastudeným větrem o závod (ještě jsem se nezmínila o svém zánětu lícního nervu - na ten si taky musím dávat pozor. Takže když už nic, tak aspoň tohle mě omlouvá).

2) Ano, s tím brázděním stráně s megaultrastudeným větrem o závod jsem to trochu přehnala. Popis větru je na místě a všechno, ale jde o to, že já vlastně ani pořádně jezdit neumím. Lyžák mi byl docela k ničemu, protože bych potřebovala ještě tak dva týdny, abych se to pořádně naučila - ale o to jsem fakt nestála ani v nejmenším. Ještě několik týdnů poté mě totiž bolel zadek a lýtko, které mě OD TÉ DOBY občas pobolívá i teď, když dělám nějakou větší námahu (třeba festivaly a tak), a taky ta hrozná zima a nuda pro nespolečenského tvora.
Tak jako tak, moje pointa je, že jsem prostě strašně nemotorná a netrpělivá = vražedná kombinace. Když mi prostě něco nejde hned od začátku, tak s tím praštím o zem a jdu jinam. To samé s lyžováním. Nebýt mě nechápajících do-sportů-nadšených instruktorů a peněz do lyžáku vložených odjela bych hned první den. Proto taky nemám ráda plno sportů - nejdou mi a já nemám nervy na to učit se je.
A pak taky mám takový trošku od věci strach, že se prostě bojím, když moje nohy nestojí pevně na souši (výjimkou je snad jedině plavání). Nevím, jak vám to vysvětlit, ale jde prostě o jeden z těch iracionálních strachů, který nechápe nikdo kromě lidí, kteří tím >trpí< (ne že bych znala někoho jiného, než sebe).

Sumasumárum jsem prostě teplomilný pošuk s nízkým tlakem, postiženým lícním nervem, krkem náchylným k prochladnutí a poťouchlou fóbií, kterému se jednoduše nemůžete divit, že nemiluje tento všeobecně lidmi milovaný sport.

úterý 26. července 2011

Nevídáno.

Za jeden den jsem stihla dva filmy - dobře, nic světoborného, ale obojí byly pecky, které můžu jen doporučit. A to už lze mluvit o nějaké té výjimečnosti (jo a pro 1000 věcí, co mě serou - já to takhle čtu: jimečnosti).




SUBMARINE / JMENUJI SE OLIVER TATE

Film o Oliverově první lásce s pyromankou alergickou na psy, kterou zároveň protínají problémy s rodiči, za což můžou noví sousedé - "ninjas". Hrozně se mi líbila kamera a taky, jak furt Oliver mele a mele a i když říká obyčejné věci, připadá vám to takové... roztomilé. Stejně jako jejich láska. To zabrali úplně dokonale. Jenom ten příběh s rodiči mi tam přijde tak nějak "navíc"; ne, že bych ho tam nechtěla, ale není podle mě tak dobře udělaný jako část první, o seznámení s Jordanou (pyromankou alergickou na psy). Tak jako tak, úžasný film! Richard Ayoade je cítit v každém záběru (v tom nejlepším slova smyslu) a hlas Alexe Turnera potěší sluchové orgány nejen indie-kids.




HEATHERS

Černá komedie. Jak všude píšou. A to sedí dokonale, výstižně, v pravém smyslu. (Lépe by sedělo snad už jen "psychárna". Ale vzhledem k červenému vlnovkovému podtržení tento výraz ani neexistuje.)
Tento film mě překvapoval od začátku až do konce. Dokonce i šokoval. Ze začátku mi to přišlo opravdu vtipné, ale pár minut před koncem jsem už měla nahnáno. A i když si to nakonec (pozor spoiler! :D) odskákal ten nejhezčí herec (který už sice stejně není hezký, jelikož je to z osmdesátek, ale whatever), tak jsem za to byla ráda, protože jsem ho začala v průběhu filmu nesnášet (ano, prosím).
Abych trochu lépe nastínila děj - Veronika je v clique nejoblíbenějších holek na škole spolu s dalšími třemi holkami (každá se jmenuje Heather!). Jejich vztah nejpřesněji vyjádří následující Veroničina hláška: "She's my best friend. God, I hate her." A od toho se to všechno odvíjí.
(Ještě chci říct, že jsem spolu s Veronikou od začátku sympatizovala s tou tlustou holkou. Tudíž pro mě to byl snad nejlepší konec, co kdy byl napsán.) (Jo a to oblečení je občas fakt děsivé. Ale Veronika semtam mívala krásné punčocháčky. Hlavně ty modré, viz. mozaika výše.)



Tak snad aspoň někoho tyto filmy (či jeden film) zaujaly natolik, že si je pustí. Nemám důvod vám lhát, opravdu stojí za to.

sobota 23. července 2011

Dobrou noc!


Achjo. Chci tu mít taky nějakou partu lidí, s kterýma bych pařila a kteří by znali Mardošu a Bublajse!
Možná jsem moc náročná... stačila by mi ta parta lidí, s kterýma bych pařila.

úterý 12. července 2011

Teďka je osm? Jo. A co je v devět? Devět je teď a stojíš tu.

Festivalyyyy. Jedna osoba (zdravím!) mi včera připomněla, že jsem tohle už dlouho nedělala (nepsala o muzikantech), takže to napravím aspoň takhle. Původně jsem chtěla psát o každém, koho jsem viděla, ale nakonec imaginární čtenáře seznámím jen s těmi, co mě nejvíce zaujali a ještě jsem je neviděla. (Tím pádem padají naše místní Holčovice, ale co už.)



KATE NASH @ ROCK FOR PEOPLE
No jó, ječela i tam kde neměla, ale byla krásná, energická a já byla celkově šťastná, že ji doopravdy vidím, tu, která mi v nejhorších časech stejně nejvíc rozumí. I kamarádce bych to odpustila, odpustím to i jí a děkuji Rock for People, že ji sem dokopali!

úterý 5. července 2011

Rock for Tvrdý játra

Jako obvykle jsem dorazila pozdě a řídila se heslem "v nejlepším se má přestat", takže jsem na RfP byla jen dva dny, ale bohatě mi to stačilo, abych se naplnila štěstím (škoda, že se to samé nedá říct o fyzičce). Viděla jsem všechny, co jsem chtěla vidět - Kate Nash, Wombats, Kele a White Lies (a pak pár dalších) - a žádný mě nezklamal, přesně naopak!!! Mimojiné jsem viděla také lidi, které jsem chtěla už nějakou tu dobu potkat - pana S, pana V :D a na poslední chvíli dokonce i slečnu B ,woo!
Měla jsem trochu obavy, že to tam psychicky sama nezvládnu, ale nakonec jsem to přežila s přehledem. Taky je fakt, že když jste sami, tak se vás lidé (resp. muži) nebojí tolik oslovit, takže se stavěním stanu, hledáním určitých objektů jako je bankomat nebo sezením o samotě s pivem jsem neměla žádné problémy a vždycky se někdo našel... No ale myslím, že třetí den už bych se docela nudila.
Takhle to bylo d o k o n a l é.

čtvrtek 2. června 2011

Má nejlepší dovolená (reportáž do školy)

Je zdánlivě obyčejný červencový den, skoro poledne. Blíží se čas oběda, ale na ten výjimečně vůbec nemyslíme. Právě totiž vyrážíme z příjemné zahrádky v (ach bože, nemůžu si vzpomenout, doplním později) do Hradce Králové splnit si svůj malý sen. Cesta obyčejně není dlouhá, avšak tentokrát ji prodlužovala naše nedočkavost. Ale nakonec jsme se dočkaly. Dveře auta se otevírají a naše nohy dopadají na půdu areálu již tradičního hudebního festivalu Rock for People. Po počáteční nevíře, že jsme skutečně tady, mě má kamarádka a festivalová společnice Katka radostí obejme a děkuje mi, že jsem ji sem "dotáhla". (Musím přiznat, že jsem si to zasloužila.)

Spolu s námi přijeli i Katčina sestra a její přítel, kteří se od nás záhy oddělili, a my se rozhodly prohlédnout si celý areál samy. Naše nejoblíbenější skupina, kvůli které jsme se rozhodly utratit tisíc tři sta korun za lístek, byla až v pozdní večer, takže jsme měly spoustu času. Nelze však říct, že bychom se nudily. Výhodou tohoto a dalších velkých festivalů je, že na programu nemusí být nic lákavého, a přesto se můžete snadno zabavit. Jen obcházení stánků nám trvalo několik hodin, aniž bychom si něco koupily. Mezi naše nejoblíbenější patřily samozřejmě ty s jídlem a pitím. Výběr byl celkem široký, i když jsme občas postrádaly trochu zdravější stravu, například ovoce, zeleninu nebo čerstvé džusy. Ale těch pár dní s palačinkami, párky v rohlíku a slaďoučkou rozpuštěnou zmrzlinou v kelímku, samozřejmě nikoho nezabije.

Další oblíbenou aktivitou nás i mnoha dalších lidí bylo sledování seriálu Futurama ve stanu zbrusu nové televize Prima Cool. Stačilo si počkat, kdy se uvolní jeden z pohodlných polštářů, a mohli jste se dívat až do svítání, resp. do tří hodin ráno, kdy se areál uzavírá. Jedinou nevýhodou byla poloha stanu - stál přesně uprostřed mezi všemi hlavními pódii, tudíž jsme občas neslyšeli ani ň.

Festival Rock for People je však především o hudbě (ale nejen o rocku, jak vypovídá název). Tentokrát se pořadatelé opravdu překonali a pozvali našemu vkusu hodně blízké zpěváky a skupiny, včetně naše nejoblíbenější vůbec, jak jsem již zmínila. Většina pocházela právě z lůna nejlepší světové muziky - Velké Británie, ale i tuzemské skupiny stály za shlédnutí. Zejména novější muzikanti si nás získali, protože narozdíl od již všeobecně známých jmen nemají příliš fanoušků, a tak na nich byla znát radost, že jsme se na ně přišli podívat. Osobně si myslím, že tento ročník se bude kvalitními hudebními jmény jen těžko překonávat, možná, že se už nepřekoná nikdy. Každopádně jsem moc ráda, že jsem se na tento festival, který můžu všem vřele doporučit, dostala a doufám, že to nebylo naposled.

pondělí 25. dubna 2011

Americano romantico mucho


Chystá se americká verze filmu LOL. LOL! S Miley Cyrus v ústřední roli. Trolololol.

Ne nedokážu si to představit a i když jsem tvrdila, že nesnáším předsudky, v tomto případě se to jinak nedá. Francouzský stejnojmenný film se podobně jako Angus, thongs and perfect snogging dějem neliší od ostatních filmů pro nás tzv. mladistvé, ale scény jsou jednoduché a nutí nás s úsměvem přemýšlet nad našimi láskami v šestnácti letech. Celkově nás prostě BAVÍ. (Nebo aspoň mě.) Nenásilně. To je to hlavní slovo a hlavní rozdíl se zámořskou tvorbou filmů, které sice mají stejný děj, ale jinak jsou celkově neúnosně trapné. Kromě toho, že tam často dávají herce, kteří jsou přirození jak plast (Amanda Bynes, již zmiňovaná Miley Cyrus, sestry Olsenovy a spousta dalších), se nás snaží rozesmát strašně vtipnými scénkami, jejichž genialitu ještě dovrší prvotřídní dabing, a pak dojmout stejně dojemnými scénkami, kde hraje tesklivá hudba. A toto prosím podtrhnout a zvýraznit. To mě na američánské tvorbě sere nejvíc. Když začne hrát ta známá hudba, co mi má snad vehnat slzy do očí, mám chuť se vyzvracet. Je to jako, když si k vám v jídelně přisedne ten člověk, kterého šíleně nesnášíte, a jeho hlas vám neustále hučí do hlavy, a vy si nepřejete nic jiného, než ho lištit táckem o hlavu, v čemž vám brání pouze společenské konvence.
Mám prostě mnohem radši, když si vážné věci říkají bez hudby v pozadí - prostě přirozeně. Taky mi za zády nezačne hrát místní orchestr, když mě někdo k smrti urazí nebo mi řekne, že mě miluje. Je to tak těžké pochopit?
(Samozřejmě, byla řeč pouze o romantických komediích, především pro "teeny", pokud to někdo nepoznal. Nezastírám, že existuje spousta geniálních amerických filmů - jenže ne v tomto žánru.)

sobota 9. dubna 2011

Dneska se mi zdálo, že jsem s ním:


chodila na jógu, která se provozovala v naší fyzikárně, pak jsme spolu usli v hospodě a probudili se v mém pokoji, kde na nás čuměl David Hasselhof z okna :D A očividně nás chtěl zabít.
Není tu někdo Sigmund Freud?

sobota 2. dubna 2011

středa 30. března 2011

Studenti píší noviny :D

Haha! To konkrétně se mnou by hned klesli na počtu čtenářů. Každopádně, tohle mě docela bavilo. Rozepsala bych se i víc, ale netýkalo se to už tématu.

Ta dnešní mládež! Kdo to za svých mladých let neslyšel? Ozývá se to z úst starších lidí už od pradávna a za pár let to budeme říkat také. Obvykle stačí stěžující si osobě připomenout, jak se sám choval, když byl v takovém věku, jenže mezi současnou a předchozí generací, tedy generací našich rodičů, je podstatný rozdíl. Jednoduše nás ani nemohou pochopit. Technika se vyvíjí rychlostí světelných let a vše, co bývalo zakázáno, je nám dovoleno. Také vystudovat má dnes možnost každý a pak to může hodně daleko dotáhnout, ať už je jeho politické a náboženské vyznání jakékoliv. Kromě toho jsme obklopeni věcmi, které nám studium usnadňují. Například kopírka nebo skener. Dokáže si v dnešní době někdo z nás představit, že by byl dva týdny nemocný a musel všechny sešity přepisovat? A hledá vůbec ještě někdo informace do referátů v knihách? Vždyť na internetu je všechno. Pár snadných ťuknutí myší a jsme hotovi. Co se týče vysokých škol, na některé přednášky už také není třeba chodit. Stačí se podívat na záznam z internetu. Do školy studenti docházejí v podstatě jen na zkoušky.
Je třeba se ještě ptát, která z dvou generací to měla těžší? Tato odpověď je nejspíš jasná. My máme svobodu, volnost, všechno zvládneme rychle a zůstane nám tak spousta času. Ale jak vlastně využijeme ten čas? Je pravda, že rodiče neměli tolik vymožeností, ale neznamená to, že si pak volného času dokázali po těžké práci patřičně užívat? Dokážeme to i my, kteří ho máme až příliš? Těžko říct. Ráda bych zkusila, jak žili mí rodiče a porovnala to. Jenže stroj času ještě nebyl vynalezen a popravdě, ani já, ani další z generace líných teenagerů bychom se už tohoto zjednodušeného života nedokázali vzdát.

pondělí 14. března 2011

Hodně krásných věcí se jejich opakovaným vnímáním stává stereotypním a jejich krása nám nepřipadá tak velkolepá jako na začátku. Ovšem jako všechna, i toto pravidlo má svou výjimku - knihy! Konkrétně jejich vůně. Ta nádhera mě bodne do nosu pokaždé a nejsem schopná ani tu krásu popsat. Patřím k těm lidem, co když dostanou knihu, tak ji nejprv stokrát očuchají jako nějaký ohař, než se pustí do čtení. Nechápu lidi, co snad ještě s pýchou tvrdí, že vůbec nečtou. Nedá se, než je litovat :-) Stále je tu ale hodně jedinců, kteří čtou rádi a někdy byste to do nich ani neřekli. A obzvlášť u kluků je pak kvalita písemného projevu velmi dobře poznat, ať už na ICQ, ve statusech nebo slohovkách. Třeba můj hyperaktivní bratranec čte vše, co může, už odmalička (stejně jako já - pamatuju si, jak jsem ve školce občas místo učitelek četla pohádku před spaním já:D To byl jeden z mála momentů v mém životě - možná jediný -, kdy jsem byla v něčem nejlepší, proto jsem se musela pochlubit.) a kniha byla opravdu to jediné, co ho dokázalo zkrotit i na několik hodin a mohly kolem něj klidně padat bomby, ho by to od četby neodtrhlo.

Objevovali se jisté obavy, že už tak o hodně menší počet čtenářů v dnešní generaci, než v těch předchozích, ještě ohrozí zvýšení DPH, ale aspoň co se týče mě - většina knížek, co jsem kdy přečetla, byla půjčená z různých knihoven nebo od příbuzných a známých. Do mé vlastní knihovny se dostávají knížky spíše darem a ani tento přísun by snad neměl být omezen, protože knihy jsou stále jedním z cenově nejdostupnějších cenění hodných dárků. Když se člověku chce, tak si ke knížce najde cestu vždycky:-)

čtvrtek 17. února 2011

Byla jsem Filterové dítě a i když mi v posledním roce docela vadilo, jak se snažili příliš podobat NME -kterýžto ráda nemám pro jejich hypování neznámých kapel a pak jejich absolutní shození při očekávaném debutu, které "prostě není takové, jaké chtěli" -, tak se mi po něm stýská hlavně proto, že nemám ponětí, co se nyní v hudebním světě děje. Hudební blogy mě nebaví, sorry!


Pravda, občas není špatný Rock&Pop, hlavně dnešní recenze Jananas!! :-)) Ale ze všech předností Filteru jmenovitě nemá ten žužu papír, na který musíte furt šahat, protože je... tak žužu!!!