"Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce." Kdo by tento citát od pana Fulghuma neznal? (Vlastně mě napadá až moc velké číslo lidí, kteří by tento citát neznali, soudě dle toho, že se on i další Fulghumovy skvělé "hlášky" narozdíl od jiných statusů skoro nikomu na mém fejsfaku nelíbí. Ale jistě jsme pochopili, že šlo o řečnickou otázku.) Avšak polemizovat nad jeho pravdivostí se mi nechce, i když by to bylo taky zajímavé. Jen jsem k tomu chtěla dodat jednu věc, kterou jsem se ve školce nenaučila - ale až na druhém stupni základní školy. (No, možná, že jsem to věděla a dodržovala už ve školce, ale co já vím, dyť je to tak dávno bože!)
Tehdy jsme měli každý týden hodinu občanské výchovy s tou nejlepší učitelkou, co si dokážete představit. Kraťoučké zápisy, jednoduché písemky, jejichž zvolené téma jsme si těsně před písemkou vždycky s učitelkou zopakovali, a především - diskuze o čemkoliv. Jednou jsme takhle o něčem diskutovali, a fakt vůbec nevím o čem. Každopádně dostali jsme se k situaci, kdy si nějaký člověk ráno ve spěchu dá na každou nohu jinou ponožku. Otázka zní: Má se emocionálně zhroutit nebo co teda? A tehdy to ta úžasná paní vyslovila - polovina lidí si řekne, že je blbeček a že nemá vkus. Ovšem druhá polovina lidí si řekne, že je to zajímavé, ať už milují princip náhody (ach, dada) nebo jsou fetišisti na jiné, zvláštní a odlišné věci (jako já třeba že). A tehdy mě to právě koplo. Ať už si oblečete (obujete apod.) cokoliv, může vás třeba milion lidí odsuzovat a smát se vám, ale další milion lidí bude obdivovat vaši odvahu, bude se jim líbit vaše ztřeštěnost/odlišnost/atd atd (asi podle toho, co si na sebe vemete) a pak to taky zkusí a bude z toho třeba módní hit. Třeba. Nebo prostě někomu ozvláštníte den tím, že pro jednou neuvidí jednotnou řadu ošoupaných džín a sportovních kecek a bla bla bla. To taky není k zahození, mám na to důkazy.
No jo, já vím, objev světa. Ale já si na to jen před chvilou vzpomněla + jsem si zrovna procházela ty již zmiňované citáty, a tradá, už jsem měla článek v hlavě a prostě jsem m u s e l a.
P.S. Můj kocourek, kterého jsem tu nedávno představovala, by chtěl pozdravit mé najaté a imaginární fanoušky. Už asi pětkrát mi málem zruinoval toto veledílo, tak jsem mu chtěla věnovat tuto větu za to, že se tak nakonec nestalo.
