pátek 26. října 2012

Na jaře jsem tu slibovala, posedlá myšlenkami na vysokou školu, že hned napíšu, jaké to tam je a všechno. Do svého druhého domova jezdím každý týden už měsíc, tak jsem si řekla, že bych mohla začít.

První týden mě velkoměsto (tak tomu budu říkat, jo) jako znuděného maloměšťáka naprosto pohltilo. Potkala jsem fajn člověka, s kterým jsem se od té doby nebavila a asi už ani bavit nebudu, seznámila se se spolubydlícími, jela plno špatnými tramvajemi a byla na svých prvních přednáškách. Když jsem dojela domů a viděla všude kolem jen úchylné dělníky, malá děcka, znuděné matky s kočárkama a postarší generaci, bylo mi z toho na nic.
Každopádně, jak jde čas, začínám se domů těšit víc a víc. Růžové brýle mi spadly hodně brzo, co? Hlavně a především mi chybí nějaká kámoška do nepohody, která by se mnou chodila (skoro) všude. Ta mi zůstala bohužel v tom nudném maloměstě. A přijede mi až za dva roky! Co mám do té doby dělat? Spolužáci jsou sice fajn a poměrně družní, ale nikam s nimi nechodím kromě after-večerní-přednášky parties. A kromě jednoho člověka si ani nedokážu představit, že by z nás byli nějací velcí kámoši. Dále jsem tam potkala i druhého fajn člověka mimo obor a kolej. (S kterým se snad ještě budu bavit!) Ale nemůžu s ním chodit furt že? A moje skvělá kamarádka, se kterou jsem chodila do školy od 1. třídy do maturity a až rozdílné vyšky nás rozdělily (i když alespoň mají sídlo ve stejném městě), má hrozně debilní rozvrh. Tudíž jsem si zvykla, že prakticky skoro všude chodím sama. Nevadí mi být sama, to ne, většinou spíš naopak, ale čeho je moc, toho je příliš.
Ještě bych to bez těch lidí přežila, kdybych věděla, že mě na koleji čeká můj milovaný kocourek. Ale bohužel! Po něm se mi asi stýská nejvíc. Mamce a nejlepší kamarádce můžu zavolat a napsat, ale takto? Když jsem jeden víkend skoro nebyla doma a furt někde lítala a neměla moc interakce s kocourem, zažila jsem pak jeden z nejhorších týdnů v mém životě vůbec. Bylo mi strašně. Toužila jsem po společnosti, ale zároveň jsem se všem vyhýbala a tak. Jasný důkaz, že felinoterapie fakt není mýtus.
A tím bych prozatím skončila, protože v tomto případě moje jediný přání NENÍ opakování a já si musím užít co nejvíc času se svým čtyřnohým terapeutem!

Časem napíšu o mém zabijáckém pondělí a čtvrtku, krásném úterý a středě a možná i o něčem jiném, pokud se něco zajímavého do té doby naskytne.