Sice nemám moc chuť blogovat, ale o tomhle nemůžu nenapsat. O koncertě Muse v Praze. Popravdě jsem původně ani neplánovala, že na ně půjdu. Začlo to tím, že Sigur Rós ohlásili koncert ve Vídni a jelikož jsem měla pár týdnů do maturity, moje reakce byla jasná - domluvila jsem se s rodiči, že jestli maturitu udělám, koupí mi na ně lístek. Maturitu jsem sice udělala, ale Sigur Rós byli beznadějně vyprodaní. Ještě teď brečím po nocích. Každopádně, rodiče tedy řekli, že mi koupí lístek na nějaký jiný koncert. A několik dní na to oznámili Muse koncert dokonce přímo v Praze - a moje bolístka na srdíčku byla zalepena.
Předem bych chtěla říct, že na Muse se mi líbí, jak dokážou sjednotit posluchače Evropy 2 a největší hipstery světa. Komu jinému se to kdy podařilo? Sice je fakt, že novým albem u nejzarytějších indie posluchačů klesli na bod mrazu a všude jen slyším, jak s tímto albem hluboce klesli a je to s nima od HAARPu čím dál horší... ale upřímně? Zaprvé, dokud ti dotyční nedokážou tolik co Muse, nepřikládám jejich názorům žádný význam. Zadruhé, jsem jen ráda, že do doby koupě lístku jsem Muse poslouchala spíš povrchně a znala jen ty největší "hity", takže jsem si mohla The 2nd Law užít naplno. A nejvíc jsem si ho užila právě na koncertě. I nové písničky, věřte tomu nebo ne, měly skvělou energii a rozhýbaly sedící, stojící, mladší i starší. A o tom, že u Plug In Baby jsem se podruhé narodila myslím nemusím ani psát a je to úplně jasné. A kdybych si na (mimochodem hodně dobré a výstižné) recenzi na iDnes nepřečetla, že Matt Bellamy má oslabené hlasivky, tak bych to v životě nepoznala. Zpíval úžasně, šly mi z toho uši kolem, husina mi naskakovala každých pět sekund a u písniček jako Explorers jsem se skoro rozbrečela.
Jenže co bylo nejlepší - nebyla to pastva jen pro uši. Takovou show, jakou udělali Muse, už snad nikdy nezažiju (pokud na ně nepůjdu znova, samozřejmě). Nemuseli si nacvičovat těžkou choreografii a tahat s sebou dvacet tanečníků a tucty kulis jako třeba Christina Aguilera, Rihanna a nevím jaké rádoby hvězdy... Ne, to ne. Jednoduše a prostě tam nasázeli desítky LCD obrazovek (to se podívejte na fotky, protože nejsem schopná to ani popsat) a nás, děti internetu a počítačové techniky, málem dohnali k slzám tou vymakaností, nádhernými záběry kamer a a a...bože můj, docházejí mi slova a už nevím, jak lépe tu nádheru vyjádřit.
Shrnuto do jedné věty: Lístek za jeden a půl tisíc, zážitek milionový. Kdo nešel jen kvůli zklamání z nového alba, toho upřímně lituji a posílám mu sušenku.
