A je tu další týden. Samozřejmě myšlenka, že budu psát víckrát, než jednou týdně, byla velmi naivní :D Ostatně i jednou týdně mi asi bude dělat problém, teď jsem se do toho pustila jen proto, že (zase) jedu ve vlaku a jsou tu nějaká uřvaná děcka okolo pěti let a ještě uřvanější děcka okolo patnácti let (kritické to roky). A u těch jejich výlevů o tom, co zrovna venku vidí kontra co všechno včera vychlastali, se fakt nedají dělat podklady k prezentaci nebo číst Velký Gatsby (vysoký level hipsterství dosažen).

Minulý týden jsem skončila tím, že se chystáme na Electro Swing v Ostravě. Byla to naše electroswingová premiéra a bylo to fakt super. Nejvíc se mi na takových akcích líbí, že i když to není nikde psané, tak se všichni skvěle vyfiknou a svým ohozem se vrátí do 20.-60. let, i když jdou „jen“ tančit. To je právě to, co mi z dob minulých chybí nejvíc!

Nejprve se s náma seznámila nejkontroverznější osoba našich konverzací už tak od září. Radši k tomu nic víc neříkám. :D Ale je zajímavé konečně poznat někoho, koho znáte jen z vyprávění ostatních, a pak na vás působí hrozně mile a nemůžete uvěřit, že tahle osoba je schopná takových podlých věcí. Ale tak už to bývá a ne zrovna výjimečně (jsem dneska fakt extrémně moudrá). Každopádně potom jsme zhlédly celý film Swing Kids a pak jsme šly k o n e č n ě tančit! Úplně nejlepší! Poslední dobou tanec fakt miluju a je mi docela jedno, že u toho vypadám jak osel (a vypadám). Poprvé jsme si ten večer naplno užili i s H. a P. a moc jim za to děkuju, byla to fakt sranda. I pak ráno, i když byla zima a i když jsem byla k smrti unavená (jsem už přeci stará, tak mějte ohledy!). Navíc P. má fakt nejbožejšího psa a skvělou mamku a dělá boží palačinky. Za to taky děkuju, bylo to nejmilejší ráno s nejmilejšími lidmi!

Dneska jsem během cesty na VELMI brzký vlak (achjo) učinila docela spontánní rozhodnutí začít opět po několika letech pravidelně psát (minimálně jednou za týden) o všelijakých blbostech, co se mi zrovna ten den/týden honí hlavou, a samozřejmě taky o tom, co jsem prožila. Mám k tomu ještě víc důvodů, ale nebudu to tu rozepisovat a tak, bla bla bla.

Nejprve ještě k předchozím týdnům až možná měsícům. Tak především jsem se přestěhovala. Měla jsem o tom napsaný i koncept a tady je:

Zjistily jsme, že máme hodně široký parapet tak, že na něm můžeme poprvé v životě sedět. Což je boží, až na to, že vylézt na něj chce pár gymnastických chvatů a akrobatických obratů. Už je tam deka, polštářek a taky E., která se už poctivě učí. Na jednu stranu se těším, až tam budu moct sedět taky, ale na druhou stranu zase ne, protože to bude znamenat, že už je tu to jediné tragické období jarního semestru pro filďáky (tedy zkouškové).

Přistěhovaly jsme se před týdnem, což bylo dost šílené, v mém případě ze dne na den, s doprovodem romské skupiny mladíků od šaliny, ale... vůbec nevadí! Nemohla jsem se totiž dočkat. Předtím jsem byla přechodně u pár holek a jednoho kluka, kterého jsem viděla jen 2x – když jsem si přistěhovala věci a pak když jsem si je začla balit. Byl docela hezký.
Bylo to tam fajn, ale oproti tomu, kde jsem bydlela předtím...
Hrůza.
Hrůza v tom smyslu, že předtím jsem bydlela s nejlepšími lidmi, jaké jsem si mohla přát. A ironicky jsme se nejvíc sblížili v poslední měsíc před naším stěhováním. V den D jsme brečeli všichni – daleko, daleko od sebe, po tom, co jsme každý den trávili čtyři v pokoji, kde jsme spali tři a byl vhodný pro jednoho, a hráli tam Dobyvatele a dělali jiné blbosti. Byli jsme prostě a jednoduše, dvěma slovy dokonalá rodinka.

Občas, ale opravdu jen občas, si říkám, že je fajn, že to skončilo takhle, dokud jsme mezi sebou měli tak úžasný vztah a ne nějakou hádkou nebo tak. A že na to můžeme vzpomínat jen v hezkém. Ale i tak je mi z toho ještě furt smutno. Jasně, že se můžem scházet klidně každý den, což mi na tenhle smutek říká každý, ale nikdy to není takové, jako když spolu bydlíte. Nikdy.

A teď jsem z toho zase smutná. Takže radši k dalším věcem.