Letos jsem po dlouhé době jela jen na jeden festival (teda, možná se to ještě nějakou náhodou změní :D ale v plánu to nemám) – na C O L O U R S v mé milované Ostravě hahaha. A tak jsem si řekla, že o tom sem napíšu pár blábolů, když už jsem líná to psát ručně do deníčku.

Přijela jsem už ve středu, že si vyměníme lístky o den dřív v Karolině a půjdeme na Crossroads. Ano, hádáte správně, nakonec nedošlo ani k jednomu. :D Ale i tak bylo fajn být zase s D. a jeho rodinou (jako i víkend před tím) a taky Majdou – koťátkem, které se zatoulalo na zahradu vedle k slepicím a já si ho samozřejmě musela ochočit.

Do té doby se nestalo asi nic zajímavého pro širokou veřejnost, tak přejdu hned ke čtvrtku. Na stanové městečko jsem čekala na příjemně pekelném slunci asi dvě hodiny, má spolustanující kámoška K., která přijela těsně předtím, než jsem se dostala na řadu, pak čekala asi jen půl hodiny, zrovna když jsem dostavila stan. :D Ještě, že jsem tak šikovná, i když díky bohu, že nebyl celé čtyři dny ani náznak větru nebo deště, protože kolíčky tam byly spíš pro ozdobu než pro držení.

Potom jsme spolu šly okouknout areál a skončily na trošku zubožené trávě u Agrofertu (ale vzhledem k místu konání fakt klobouk dolů za tolik travnatých ploch letos!) a čekaly jsme na Kuromu (z nich tři členové jsou i v MGMT a čtvrtý dělal během jejich koncertu aspoň kotrmelce :D). Daly jsme si první jídlo – párek v rohlíku za 20 Kč, haha. Během koncertu jsme se přidaly k D. a dalším jeho/mým kamarádům. Hráli super, ale dojem z toho celého mám trochu zamlžený, ani moji nejoblíbenější písničku od nich, kterou hráli, jsem si pořádně neužila, protože jsme v půlce vystoupení objevili v publiku BENA GOLDWASSERA (OMG!!). Po koncertě jsme se s ním chvilku bavili, což jsem teda ani nečekala, myslela jsem, že se s náma vyfotí a čau, šup do backstage. Teda jako "bavili", já jsem nebyla schopná ani slova, až když řekl, že další den jedou do Moskvy na Piknik Afiši, tak jsem pookřála a řekla jedno a půl slova. Každopádně je teda úplně nejvíc v pohodě a milý a tváří se, že ho zajímá všechno, co říkáte, což je vždycky hezké.

Napadlo mě sem napsat pár vzpomínek na časy, kdy jsem byla fakt šťastná, nebo nějaké momenty, které mi i po takové době vytvoří úsměv na tváři (já vím, dojemné jak oči).

Nejstarší je ještě z osmé třídy, kdy jsme jeli na výlet do Prahy. Tehdy jsme si s kamarádkama stoupli vzadu v tramvaji a mávali jsme na kolemjdoucí, případně na řidiče za náma. Je to takové dementní, ale každý, kdo nám zpátky zamával, se vždycky smál nebo usmíval a to za to stojí ne? To však není přesně ta vzpomínka, o které chci psát.

Nějaký další den jsme opět kamsi jeli, ale tentokrát jsem seděla sama na sedačce a kolem mě nebyl nikdo, s kým bych se bavila (což byli skoro všichni). Tramvaj (nebo co to bylo) zastavila na nějaké zastávce, kde seděla holka, která mě na první pohled zaujala. Měla dredy a byla moc hezká, nekonvenčně. Nevím, jestli vypadala smutně nebo co se mi to tehdy semlelo v hlavě, ale zamávala jsem jí. Já, která se normálně bojí promluvit na prodavačku, mávám cizím lidem. Holka s dredama se nad tím ani nějak neudivovala, mile se usmála a zamávala mi hned taky, jakoby nic. A v tu chvíli tramvaj odjela.

Nevím, jestli si mě s někým spletla nebo jí prostě bylo líto neučesané, nenamalované holky s brýlema a rovnátkama a děsným vkusem v oblíkání. Možná měla špatný den a mávnutí cizí třináctky jí na chvilku odvedlo myšlenky jinam a přinutilo jí to se usmát – moje nejoblíbenější verze (a vzhledem k tomu, kolik špatných dnů člověk v životě má, asi hodně pravděpodobná).

Mám z toho dosud zvláštní pocit. Jako když se na sebe usmějete s cizím člověkem někde v MHD či na ulici, z nijakého důvodu, ani jeden nevypadáte bizarně, kolem se nic neděje, neznáte se a už se ani nikdy neuvidíte. Ale je to prostě svým způsobem hrozně hezké a měli bychom to asi dělat častěji. (Ale zase ne tak často, abychom si toho pak nevážili a nevzpomínali na to i skoro 10 let posléze. :))

~ ~ ~

Další je z tohoto jara, kdy jsem měla absolutní den blbec. Už přesně nevím, kvůli čemu, ale asi tak nějak kvůli všemu. Znáte to – celé dny ignorujete problémy a strasti, zvládáte stresové situace a pak to na vás najednou všechno spadne. V tu chvíli jsem věděla, že poslední, po čem toužím, je přijít na byt, kde bude vždy veselá E. Nechtěla jsem si povídat a nechtěla jsem jí kazit náladu. Potřebovala jsem se někam projít a hned jsem věděla, že jediné místo, kde se budu cítit dobře a "jako doma" bude v Líšni, odkud jsme se odstěhovali (jak jsem psala pár příspěvků zpátky). Rozhodla jsem se jít většinu cesty pěšky, protože bylo krásně. Bylo příjemně teplo, pomalu zapadalo slunce a všude byl klid, nádherný klid! Po cestě byla moje oblíbená kavárna a pekařství, kde jsem si nakoupila nějaké sladkosti. Nejvíc věcí jsem tam nakoupila v prosinci po "rozchodu", tentokrát mi stačil jeden dortík. Byl čokoládovo-pomerančový. A víte co? Byl to ten nejlepší dort, jaký jsem kdy měla. Dokonce i babiččin dort (babi, prosím, odpusť mi, co teď řeknu!) nebývá tak dobrý jako tenhle. Ještě než jsem došla k další zastávce, byl dávno ve mně. V Líšni jsem si pak sedla kousek od našeho bývalého paneláku a koukala jsem do rozsvícených oken našeho bývalého bytu a vzpomínala. A udělalo se mi vážně líp. Celá ta kombinace samoty, tepla, červánků, tichých ulic, dokonalého dortíku a vzpomínek na jedny z mých nejoblíbenějších lidí na světě udělaly své. A bylo to to nejhezčí "vyléčení" depky, které se mi kdy povedlo. Doporučuju!

~ ~ ~

Poslední je z náplavky v Praze, o čemž jsem se zmiňovala v minulém příspěvku a je to tedy nejmladší vzpomínka a taky nejmíň intenzivní (oproti třeba tomu nádhernému pocitu po koncertě Arcade Fire) – ale i tak jsem se rozhodla ji sem zařadit, protože proč ne. Bylo mi tehdy prostě moc hezky. Jak by ne, s fajn lidmi, za hezkého počasí, u vody (já prostě miluju vodu a vodní plochy! :D), s pivem a vínem. A co víc – psali jsme si zrovna s mými líšeňskými spolubydlícími, že už nestihneme žádný slavný brněnský ohňostroj a smutnili. Pět minut nato mi před očima začali vybuchovat rachejtle. Ani nevím proč, ale ohňostroj mi vždycky zlepší náladu a i když jsem ho viděla tolikrát, jsem z něho pokaždé unešena. A tenhle byl dokonce první, který se mi podařilo docela hezky zachytit obyčejným mobilem, takže nate.

Psát každý týden se mi opravdu opravdu opravdu moc nepovedlo. Byl to hodně hektický semestr, nestíhala jsem číst, nestíhala jsem tumblr, ale přesto jsem stíhala docela kvalitně žít a k tomu zvládnout (i přes pár problémů) celý semestr s prozatím nejlepším průměrem.

1. Úklid chodby – to je moje první trvalejší brigáda. Nejprve jsme uklízely jednu chodbu napůl s A., potom jsme měly každá svou a teď uklízím obě. Ale není to taková hrůza, pokud mě nehoní čas, protože si můžu poslechnout hudbu, zpívat si u toho, pokud nikdo není na chodbě, můžu si kdykoliv odpočinout a tak vůbec. Vlastně docela idylka, ne? Nejhorší na tom celém je chodit si pro vodu do bytu domovníka. Teda jako, jsou hrozně milí a tak, ale já a socializace s cizími lidmi – pořád v tom nejsem úplně zběhlá (ne, že bych byla dospělý člověk studující vysokou školu).

Ale úplně nejhorší na této brigádě je fakt, že teď jdu jen po pouhé silnici a říkám si, že by to tady potřebovalo zamést... Chápete to? A pak jdu kolem vypínačů a říkám si, že jsou špinavé. Jako vážně??? Chci být zase ultra špinavé prase!

2. Jedna taková bizarní věc, o kterou se nemůžu nepodělit – při ústní zkoušce z našeho asi nejhlavnějšího předmětu mi lektorka na konci řekla, že chce, ať se za sebou zamyslím, že v hodinách na mě musí ukázat přímo prstem, abych něco řekla, jinak si tam dělám své věci a neví o mně. O mně neví většinou vůbec nikdo a asi mi to nevadí, i přestože si pak lektorka myslí, že jsem tupá a je překvapená, že mám tak dobře napsanou písemku (ehm, vážně), ale docela mě naštvalo, že si myslí, že si dělám své věci, když ji doopravdy poslouchám a zajímá mě to. :( (Dobře, občas jsem duchem jinde. Občas, občas i často.)

Ale myslíte, že mě to přinutí na ni křičet svým teňoučkým hláskem přes celou třídu, i když na mě přímo neukáže? Myslím, že ne.

Máme to my zasnění stydlíni těžké.

3. Před dvěma týdny jsme s H. a P. jeli na výlet do Prahy (kde to bylo taky moc hezké na náplavce, moc vám ji, Pražáci, závidím!) a následně do Drážďan, kde jsme viděli ARCADE FIRE. Jen si na to vzpomenu a mám deset slz v oku. Koncert byl dokonalý, až se to nedá popsat. Vážně. I kdybych to popsala, tak to nepochopíte. Zamilovala jsem se úplně do všech členů, protože všichni si to maximálně užívali, i když hráli koncert tak pomilionté. A největší big lesbian crush on Régine, obviously. ^–^

Stejně nádherný pocit, který nikdy nezapomenu, bylo jít po koncertě ve vrstvě konfet, s miliony krásnými dojmy, se dvěma setlisty v batozích; nevěděla jsem, že existuje nějaká minulost, nějaká budoucnost, neřešila jsem, že následujících 12 hodin nemáme absolutně co dělat a absolutně kam jít. Bylo to nádherné teď a tady. Nebo spíš tehdy a tam.

Pak jsme spali v McDonald's (jediná otevřená věc v Drážďanech v noci v centru!!!!!!), na nádraží, v nádražní kavárně a nakonec na trávě u nádraží. A nejvíc jsem bděla nad těma dvěma já, asi ve mně přecijen dřímají nějaké mateřské pudy. Každopádně – bezdomovectví je fakt nuda.

4. Když jsem u těch mateřských pudů, tak taková vsuvka – můj synoveček, co bude mít v srpnu rok, je úplně nejrozkošnější batole na světě, zbožňuju ho a chci si s ním hrát každý den!!!

5. A poslední, ale (asi?) nejdůležitější bod věnuji D. Stále nějak nechápu, jak se to vlastně stalo a proč zrovna já. Nechápu nic, vůbec, a asi si ještě nic moc neuvědomuju. Není to už takové pobláznění jako v 15 letech, jdeme na to šíleně pomalu, ale jsem za to ráda. Uvědomuju si, že pro mě něco znamená, a vím, že já pro něj taky a to je pro mě nejdůležitější.

Mám to takhle poprvé. Tedy, už jsem jednou byla podobně zamilovaná – do krásného, chytrého kluka, který mě měl taky rád a měli jsme hodně společného, včetně povahy. Ale nakonec to skončilo už po měsíci. Bála jsem se, že ze stejných důvodů to i s D. tak brzo skončí. Ale teď už se nebojím.

Je to poprvé, kdy to má nějakou budoucnost a kdy i já sama chci, aby to budoucnost mělo a nebojím se závazku. Ani nevíte, jak MOC to znamená pro člověka, který byl kromě 2 měsíců celý život nezadaný. Ještě před pár týdny jsem si sebe nedokázala ve vztahu vůbec představit a teď jsem z té představy nadšená. Tak mi (nám) držte pěsti! :)