sobota 27. září 2014

Hřejivá výzva? Tak jo.


Více o Hřejivé výzvě si můžete přečíst po kliknutí na obrázek. :) Samozřejmě, takových „writing challenges“ jsou nejspíš miliony, ale tato výzva mě zaujala už jen svým originálním a promyšleným názvem. Už půl roku se tu snažím více psát, aby mi pak nedělalo takový problém sednout si a psát seminárky a bakalářku (fuuuj). A teď to bude o to lepší, protože většinu těch žánrů, co ve výzvě jsou, dobrovolně nepíšu. :D Tak mi držte pěsti a určitě se zapojte taky! :)

Jinak ještě před tématem číslo jedna bych se chtěla podělit o to, jak jsem se k výzvě dostala. Začlo to v mém volitelném předmětu Redakční práce (o tom předmětu možná později napíšu něco víc), který jsem zatím měla jen jednou, ale jsem z něho nadšená! Bavili jsme se taky o knižních blogerech (českých) a naše skvělá lektorka nám doporučila se přidat do jejich FB skupiny a posoudit sami, jak na tom čeští knižní blogeři jsou.

S lektorkou tedy musím souhlasit, že někteří bohužel ani neví, co to je recenze, a většinou jen vypíšou obsah + většina hodnotí jen takové slaďáčky nebo fantastickou literaturu (ani jedno mě většinou moc nebaví). Naštěstí jsem našla už pár, kde se hodnotí i detektivní a kriminální knihy, což mě začalo v poslední době bavit, ale nedokážu si představit, že by někdo hodnotil nějaký serióznější cestopis, historickou knihu nebo nějakou starší klasiku, kterou zas tak moc lidí bohužel nečte (třeba Odysseus od Joyce nebo Tristram Shandy, o kterém jsem se tu kdysi zmiňovala). Tak mě napadlo, že možná časem napíšu nějaký souhrn nadprůměrných knížek, které jsem četla... Snad. :D

No a bla bla a na právě na té FB skupině knižních blogerů a jejich čtenářů někdo dnes poslal odkaz na výše uvedenou výzvu. Takže Redakční práce mi budou ještě víc k užitku, než jsem myslela. :)

sobota 20. září 2014

V posledních příspěvcích (které jsem teda skryla a ještě se rozhodnu, co s nimi), jsem slibovala, že další článek bude o Kodani a Malmö, kam jsme se chystali. A kam jsme taky dojeli. A článek samozřejmě bude. Ale nemůžu ho napsat dřív, než napíšu jednu podstatnou věc – a to, že jsme se s D. (s mým skandinávským spolucestujícím) rozešli.

Ano, rozchody jsou hrozné. Poslední dva týdny se u mě střídají všelijaké pocity a připadám si jak na houpačce. Ale hlavně začínám mít pocit, že se mnou snad ani nikdo nikdy nemůže být šťastný. Že každému ze začátku připadám „cool“, protože jsem tak trochu divná a mám dobrý vkus, ale pak zjistí, že zas tak moc odlišná nejsem, že jsem obyčejná, nudná holka, co chce od života jen to, aby ji měli její nejbližší rádi, měla krásné a hodné děti a kupu koček a psů z útulku. A jediné, co jim můžu nabídnout, je, že je budu mít opravdu, opravdu ráda. Ale to prostě nikdy nestačí.