Couchsurfing jsem chtěla zkusit už několik let. Být něčím hostem se mi ještě nepodařilo, ale aspoň jsme si na bytě řekli, že to bude sranda poznávat nové lidi. Sranda to teda byla, hlavně první dva (když lidi cestují ve skupince a ne samotní, je to prostě lepší, protože se i sami zabaví). Pak mě to přestávalo čím dál tím víc bavit, jsem přecijen tak trochu asociál a trávit hodně času s lidmi, které pořádně neznám? Ble. Vždycky se mi svíral žaludek, když jsem se vracela domů ze školy, a užívala si poslední chvíle samoty, poslední chvíle, kdy na nikoho nemusím dělat dojem a nemusím hrát, jak si to užívám. Ti lidi byli super, každý něčím jiný a zajímavý, poznáte lidi, s kterými byste se dost možná v životě nezačli bavit. Taky jsem si pokecala rusky. Ale pořád jsem si říkala, že dám u ikonky gauče „NO“. No, I can't host.
Náš poslední host mě o tom přesvědčil úplně. Ironicky jsem si s ním nejlíp pokecala a byla s ním fakt sranda. Byl ale strašně nevděčný, třeba jsem mu uvařila čokoládový puding, protože jsem na něj měla hroznou chuť já sama. Celou dobu si pak dělal srandu, že to vypadá no víte jak (hint: prostě čokoláda!). A ani mu to nějak nechutnalo. Ok, tvoje smůla.
Potom jsme šli na koncert v rámci retro párty. Jasně jsem mu na chodbě řekla, že jdu jen na koncert a půjdu zpátky, že nechci být na zbytku párty, nemám na to náladu. Jasně, jasně. Po koncertě jsem se dala do řeči se svým kamarádem, s kterým jsem se pořádně nebavila asi rok, takže jsem chtěla ještě zůstat. Moc často se nestává, že by na svých akcích měl čas. A jinde se s ním nevídám. Tak jsem našemu hostovi řekla, že může už jet domů, že si chci pokecat česky, takže by se jen nudil a takhle může jet za mým druhým spolubydlou nebo prostě mít čas pro sebe. Začal úplně drmolit kraviny, nebudu to tady rozebírat, ale prostě se vyjádřil i nějak o tom, že ztrácí svůj čas i peníze. A já že jak jako peníze, vždyť jsme i tak měli jít jen na koncert a zpátky. A že jestli teda chce vrátit peníze za vstup ode mě, když ho to tak nebavilo? A on že ANO. (Jo, fakt jsem nečekala, že ty peníze fakt bude chtít, čurák jeden.) Tak jsem mu teda těch 90 Kč s těžkým srdcem dala. K tomu taky klíče, kdyby spolubydlící spal.
Po pokecu (který se trošku o dvě hodiny protáhl – potkala jsem totiž i nějaké lidi z mého města, co znali mého bráchu – ale to jsme při seznámení nevěděli :)) jsem se vydala domů, okolo temných Lužánek, přes ještě temnější Bratislavskou. Zvoním jednou, podruhé, potřetí. Nic, nic, nic. Volala jsem spolubydlícímu. Nic. Zavolám i tomu debilovi? Ne, nemám chuť se s ním pak bavit. To se radši vrátím a doprovodím v pět ráno na vlak kamaráda. Takže zase chůze skrze temná zákoutí města brněnského. V pět ráno jsem se nakonec rozhodla, že asi půlku cesty pojedu s kamarádem. Bylo totiž ještě brzo, spolubydlící stále nereagoval, na hosta jsem byla stále nasraná a nechtěla s ním mluvit, venku byla moc zima a moc tma (= moc podivných lidí) na moje nohy zahalené pouze růžovou sukní. 120 Kč. Fajn.
Jela jsem tam a zpátky jak debil, ale aspoň jsem si pospala a zahřála se. A taky se dozvěděla plno drbů od třech letos maturujících holek, které se mnou sdílely kupé. (I když samozřejmě bohužel o lidech, které neznám.) Spolubydlící byl konečně vzhůru, kecali jsme, smáli se a doufali, že náš host už brzo odejde. Pak jsem usla a probudila se až kolem jedné odpoledne. Host byl samozřejmě veselý a včera vůbec ze sebe nedělal hovado. Radši jsem mu ani neříkala detaily noci. Pak konečně odjel.
Dva dny na to mi volá spolubydlící: „Prosím tě, máš číslo na toho čuráka, co u nás byl v pátek?“ Že co, co? Proč ho chceš? Klukům zmizely dva tisíce ze skříně. Samozřejmě to pak ještě několikrát přehrabali a furt nic. Ale pořád jsme si s holkama říkaly – to je divné, kterého zloděje by napadlo lozit do skříně? Navíc se mě ještě den předtím spolubydla ptal, jestli nemám jeho černé tričko, že ho u sebe nemůže najít. Prostě jsme všichni tak trochu bordeláři. No ale pak jsme zjistili, že i z naší „holčíčí“ kupky peněz na nájem v kuchyni chybí 1000 Kč. Tak to už je trošku divné a trošku souhra náhod. Obojí jsme přepočítávali naposled ve čtvrtek večer, ten večer tu žádná návštěva nebyla a od té doby do pondělí tu byl jen jeden cizí člověk – ano, ten výše popsaný.
Tak samozřejmě mu popisuju přes zprávu na CS, co se stalo a že je jediný, kdo to mohl vzít, není žádné jiné vysvětlení, jak ve stejnou chvíli mohlo zmizet 1000 Kč z jedné kupky a 2000 Kč z druhé. Napsala jsem mu všechny potřebné údaje pro mezinárodní převod peněz.
Odpověď velmi nečekaná: nevím, o co jde, nic jsem neudělal. Dokonce přemýšlel, jestli to není nějaký spam (kvůli TAK detailním bankovním údajům) nebo snad vtip (vtip???). Fakt nevím, co na to říct. Na jednu stranu pořád nevěřím, že to udělal. V každém se snažím vidět jen to dobré. Ale vím, že takhle to na světě nechodí. JAK jinak mohly ty peníze prostě zmizet? Odešly? Vzal je skřítek? Straka? Jsme náměsíční a omylem si chodíme jíst peníze na nájem? Co myslíte?
Samozřejmě ho můžeme a vlastně bychom měli nahlásit přímo na těch stránkách. Jenže nemáme žádný přímý důkaz, i když i tohle je víc než jasné. Ale prostě pořád nevím. Nemůžu se ani s nikým poradit. Každý
neví tak jako já. Jsou to jen zbytečné trable a peníze asi už stejně nikdy neuvidíme. Nemůžu se ani poradit s nejmoudřejším člověkem mého života, s mamkou. Akorát by mi vynadala, proč si vodím cizí lidi do bytu a nechávám přitom válet peníze v šuplíku na dosah.
Dva tisíce z těch zmizelých tří jsem zaplatila ze svých úspor. Chtěla jsem jet na Klaxons, chtěla jsem si koupit nový make up, chtěla jsem jet na alt-j... (Podle zářijového Elle největší štěstí z peněz získáte, pokud je investujete do zážitků. Já se tím řídím celý život, ne jen protože to říká nějaký pitomý časopis a většina mých peněz jde právě na koncerty a cesty na ně, make up je zase taková nezbytnost v dnešní době. Takže ne, nejsou to marnotratnosti, ale věci, které mě dělají šťastnou, a věci, které mě nevyřazují na okraj společnosti jakožto zanedbanou ženu.) Nebude nic. Aspoň, že je to stipendium, ze kterého už zase zaplatím dárky. Spolubydlící ještě k tomu ztratil práci. Je to fakt jak ve špatném filmu. A chce se mi hrozně brečet, nejen kvůli těm dvojnásob ztraceným penězům (plus ty peníze zbytečně utracené během páteční párty), a tudíž zážitkům, a tudíž štěstí, ale taky protože je to moje vina – já k nám toho kokota dotáhla. Chtěla jsem jen pomoci lidem na cestách a ubytovat je, pokecat si anglicky, případně rusky. A tohle je odměna.
Už nikdy nikoho neubytovávám.
